Byla to pěkná letní sobota. Slunce svítilo a několik nadšenců se po poledni blížilo k fakultě informatiky MU. Někteří jen nesměle nakukovali do otevřené učebny, kde ještě probíhaly poslední úpravy, ti méně stydliví se zeptali a mohli si pak vybrat to nejlepší místo pro sebe, případně pro svého hranatého miláčka (prosím pány o prominutí mého poněkud neodborného termínu).

Krátce po jedné si návštěvníci vyslechli zajímavou přednášku (tedy alespoň podle výrazu jejich tváří se zdálo, že je zajímá). A potom se instalovalo. Tu byla potřeba disketka, tu síťová karta, jinde zase chyběl šroubováček, někomu stačila jen malá rada. Vše bylo k zapůjčení pouze za podpis, rady poskytované Pavlem Janíkem a Yenyou i bez podpisu.

Otevřené knihkupectví skýtalo možnost zakoupení odborných publikací, CD, ale také triček s tučňáky. Ta měla velký úspěch. Někdo nám dokonce na chvilku poodhalil svoji hruď (nebo se k nám naopak otočil zády), jen aby měl co nejdříve toto roztomilé žlutonohé zvířátko blíže svému srdci. Jiný byl na tričko dokonce tak hrdý, že si ho oblékl obráceně (asi proto, aby měl většího tučňáka vpředu).

Závěrem bych si dovolila malý osobní poznatek. Na počátku mého středoškolského studia jsem si myslela, že do počítačové učebny se "vejde" jen tolik posluchačů, pro kolik jsou zde klávesnice. Studia na gymnáziu a vysoké škole tento můj názor velmi ovlivnila. Důležitý je počet židlí, nezávisle na tom, kolik párů očí potom sleduje (nebo se o to snaží) jeden monitor. Nyní je mi to již jasnější. Počítačová učebna je totiž nafukovací. Pokud nestačí židle, odněkud se donesou; stůl také není potřeba, vždyť notebook klidně "posedí" na klíně... Toť mé zážitky z Linux InstallFestu.